Plastic Nova Kis ruhacsipeszek 25 darab
Plastic Nova Kis ruhacsipeszek 25 darab
Kolíček na prádlo či prádelní kolíček je drobná technická pomůcka používaná při sušení vypraného prádla. Slouží k přechodnému přichycení prádla a jiných textilií na prádelní šňůru během jeho sušení. V zásadě může být dvou různých typů.
- kolíčky na sušení prádla
- sada 25 kusů
- výška kolíčku 5 cm
- kolíčky jsou vyrobeny z plastu a kovu
Jeden kus bez pérka
Kolíček bez pérka je jednodušší a starší varianta. Tento kolíček je vyroben pouze z jednoho kusu dřeva (nebo jiného vhodného materiálu) s hlubokým zářezem ve tvaru písmene „U“ nebo „V“ (vidlička). Zářez zde slouží jako jednoduchá svorka či sponka, využívá se zde zejména jak přirozené pružnosti materiálu, tak i úhlu opásání mezi textilií a použitou prádelní šňůrou.
Jeho konstrukce je velice jednoduchá a v minulosti jej bylo možné vyrábět i podomácku svépomocí pomocí sekery, nože a dalších jednoduchých ručních nástrojů.
Tři kusy s pérkem
Modernější a složitější varianta užívaná v současnosti. Kolíček se skládá ze dvou protilehlých stejných kusů (starší kolíčky byly dřevěné, současné kolíčky bývají obvykle vyrobeny z plastu), oba protilehlé díly tvoří dvojitou dvouzvratnou páku. Přítlak mezi oběma částmi vytváří pružinový díl vyrobený z kovu, který zároveň drží oba díly pohromadě ve správné poloze.
První tvarované, dřevěné kolíčky pocházejí z Anglie. Z jednoho kusu pružného dřeva, obvykle Vrby, je vyráběli členové křesťanské sekty tak zvaných kvakerů. Byli známí velice prostým stylem života, k jehož každodennosti patřila řemeslná výroba trvanlivého dřevěného nábytku a praktických domácích potřeb, jakou bylo třeba ramínko na oděvy nebo právě prádelní kolíček.
Od jiných křesťanů se kvakeři lišili svým charismatickým, až frenetickým duchovním projevem, kvůli kterému byli ve své zemi pronásledováni. V roce 1774 proto opustili Anglii a usadili se v Americe, kde se kolíček používal v nezměněné podobě až do roku 1832, kdy byl registrován jeho první patent s dřevěným šroubem. I když se v praxi moc neosvědčil, protože šroub vlivem vlhkosti bobtnal a ztrácel na funkčnosti, trvalo dalších jednadvacet let, než si nechal plodný vynálezce z Vermontu David M. Smith patentovat dvoudílný typ s kovovou pružinkou.
Do roku 1887 pak vydal americký patentový úřad dalších 146 certifikátů na různě modifikovaný kolíček, jehož design vylepšil do podoby, jakou známe dnes, až Solon E. Moore.
Mooreova verze měla tu výhodu, že se dala snadno vyrobit sériově a dobře držela na šňůře i ve větru. Ve Vermontu pak vznikla první „kolíčkárna" a drobný domácí pomocník se začal ve velkém prodávat do celého světa.
Po první světové válce ale nastaly špatné časy, kdy trh zaplavilo zboží z Evropy a americké hospodyňky začaly dávat přednost levnějším švédským kolíčkům a následně ještě levnějšímu dovozu z Číny.
Domácí průmysl kolíčků se zhroutil a národní „kolíčková manufaktura" byla nucena přejít na výrobu plastového zboží. Poslední americký prádelní kolíček tak za velké pozornosti médií i lítosti patriotů sjel z výrobní linky v roce 2009.
V průběhu stopadesáti let prošel pokorný, dřevěný kolíček mnoha změnami, často jen z kosmetických důvodů. Zažil výsluní i pád, přežil plastový boom i nástup sušiček prádla. Díky své užitečnosti ale přežil a trpělivě vyčkává. Jeho čas se možná vrátí a pohřbí mýtus padesátých let, že elektrické spotřebiče nám mohou vrátit svobodu. Třeba přijde i doba, kdy sušení prádla na slunci a čerstvém vzduchu bude opět samozřejmostí, a prádelní šňůry nebudou považovány za esteticky urážlivé.
