Vánoce – v dnešní době zřejmě nejoblíbenější a nejmasověji slavené svátky v roce,svátky klidu a míru…Kam až sahá jejich původ?

V předkřesťanských dobách slavila většina tehdejších vyspělých  kultur příchod zimního slunovratu - návratu životadárného slunce jako příslibu nového života a úrody pro nadcházející rok. S příchodem křesťanství se tento svátek změnil v oslavu narození Spasitele – Ježíše Krista, rovněž symbolu nového lepšího života. Vánoce byly uznány křesťanskou církví ve čtvrtém století našeho letopočtu a od té doby se staly nedílnou součástí kultury všech křesťanských národů. Zhruba od 16. století se vánoce slaví přibližně tak, jak je známe i dnes.

Pravděpodobně nejstarším vánočním zvykem přežívajícím až do dneška je tradice betlémů, založená již ve třináctém století v italské Umbrii svatým Františkem z Assisi, který tehdy se svými přáteli přivedl do jeskyně přeměněné v kapli živého osla i vola a zinscenoval betlém, kde pak kněz sloužil půlnoční mši. Betlémy později nesměly o Vánocích chybět v žádném kostele ani v domácnosti, živé obrazy však vystřídaly betlémy vyráběné z mnoha různých materiálů, především ze dřeva, ale i papíru, Kukuřičného šustí, těsta a podobně. V českých zemích získalo betlémářství bohatou tradici a dnes se můžeme chlubit takovými unikáty jako je třeba mechanický Proboštův třebechovický betlém nebo tzv. Krýzovy jesličky, největší mechanický betlém na světě.

Daleko mladší, v současnosti však bezpochyby nejrozšířenější vánoční zvyk – zdobení vánočního stromečku – vznikl v Německu, odkud se přibližně od poloviny 17. století šířil do dalších anglosaských zemí a později po celém křesťanském světě. K nám doputoval až v roce 1812, kdy hosté tehdejšího režiséra Stavovského divadla Liebicha mohli spatřit bohatě ozdobenou a osvětlenou jedli jako vyvrcholení štědrovečerní hostiny v jeho zámečku v Libni. Do lidových vrstev však vánoční stromeček pronikal pomalu, někde jej neznali ještě ani koncem 19. století. 

Zvonek skleněný s námrazou 12 cm