Létající sobi jsou bájné bytosti. Když je ale postavíme na zem, máme tu skutečná zvířata. Sob polární (Rangifer tarandus) je jedním z nejrozšířenějších kopytníků na světě: Obývá polární a subpolární oblasti Evropy, Asie i Ameriky(tady je známý pod jménem karibu). Je i jedním z nejstarších, jeho předkové se objevili před asi 680 tisíci lety. V současné podobě žijí sobi na Zemi nejméně 200 tisíc let. Původně také obývali větší území než dnes, během poslední doby ledové žili i u nás.

Mohutné parohy prozrazují příbuznost s jeleny. Ze všech jelenovitých má ale sob parohy v poměru k tělesné velikosti největší. A je to jediný zástupce této skupiny, u kterého vyrůstají parohy i samicím. Neslouží jim totiž jen k soubojům, pomáhají i při vyhrabávání potravy zpod sněhu. Samci je shazují už v prosinci, takže v době, kdy by měli táhnout saně naložené dárky, mají holé hlavy. Naproti tomu samice parohy shodí v létě a do zimy jim narostou nové. To proto, aby se snáz dostaly k potravě, kterou potřebují pro vývoj nenarozených mláďat. Parohatí sobi táhnoucí Santa Klausovy saně jsou tedy nutně sobice!

Sobi pro život

Do saní také samozřejmě nejsou zapřažení divocí sobi, ale domácí. I tím jsou mezi jeleny výjimeční – jsou jediní, kteří zdomácněli. Vědci odhadují, že domestikace začala na více místech severních oblastí Eurasie přibližně 2000 až 800 let př. n. l. Původním obyvatelům tundry sobi poskytovali všechny zdroje nutné k přežití: maso, lůj, krev a Mléko, kožešiny a vlnu stejně jako parohy, kosti a šlachy pro výrobu nástrojů. Navíc je lidé využívali jako pracovní sílu k tahu. V severní Evropě a na Sibiři jsou domácí sobi dodnes nejdůležitějším hospodářským zvířetem.

Magické zvíře ve skutečnosti

Symbolem Vánoc se sobi stali relativně nedávno. V roce 1823 vyšla v amerických novinách báseň "Návštěva svatého Mikuláše", v níž se poprvé objevují saně tažené po obloze osmi soby. Autor básně, Clement C. Moore, ovšem nebyl první, kdo létající soby "objevil". V kultuře severských národů a obyvatel Sibiře se vyskytovali dávno. Byli to duchovní pomocníci šamanů, které chránili. Na jejich hřbetě šamani cestovali do jiných světů, sobi také doprovázeli duše zemřelých na Onen svět. Sob je proto nejen domácí zvíře, ale i magický symbol.

Stvořeni pro sever

Kromě parohů u obou pohlaví mají sobi i mnohá další neobvyklá přizpůsobení k životu v polární tundře.

- Zvláštně tvarované nosní skořepy mají extrémně zvětšenou plochu. Vdechovaný vzduch se tak při průchodu nozdrami ohřívá na tělesnou teplotu a nepřichází do plic studený. Při výdechu na sliznici kondenzují páry, které suchý vdechovaný vzduch zvlhčují.

- Spárky sobů mění během roku svůj vzhled a funkci. V létě, kdy je půda v tundře měkká a plná vody, mají jejich polštářky pružný houbovitý charakter a širokou nášlapnou plochu. V zimě se naopak zúží a zatáhnou pod tvrdý okraj kopýtek. Nohy tak nekloužou po ledě a slouží jako ostrý nástroj k prorážení zmrzlé sněhové krusty a vyhrabávání potravy pod sněhem.

- Hlavní potravou sobů jsou lišejníky - je to jediní savci a s výjimkou několika měkkýšů i jediní živočichové, kteří je umí strávit. 

- Sobi vidí i v oblasti UV záření, což jim pomáhá přežít: V Arktidě je mnoho objektů (stopy, srst) vidět jen v UV světle. Během roku se také v jejich očích mění barva odrazové vrstvy (tapetum lucidum). V létě je zlatá a odráží většinu světla ven z oka. V zimě za polární noci má barvu temně modrou. Neodráží téměř žádné světlo, ale rozptyluje ho uvnitř oka, takže sob v šeru snáze zpozoruje pohyb predátora. 

Sob šedý pletený na postavení 17 cm